SLOVO KAZATELE

Příroda – Bůh – spiritualita  

Zdá se, že období karanténních opatření přineslo několik pozitiv, mám teď na mysli skutečnost, že se vyšší počet lidí, než je obvyklé, pohyboval v přírodě. A to především obyčejnou chůzí. Procházky zakázané nebyly. A tak se celé rodiny nebo jednotlivci vydali ven. Do rozlehlých parků, do lesů atd. Všichni víme, že pro člověka už od našich prvních krůčků v dětství, je chůze nejpřirozenějším a velmi efektivním, zdravým pohybem. Kontakt s přírodou je pro většinu lidí příjemný, uklidňující, poučný….

Může nám pobyt v přírodě přinést také duchovní prožitky? Obohatit naši osobní spiritualitu? Myslím si, že by bylo velmi nedostatečné omezit smysl pohybu v přírodě jen na estetický zážitek, sportovní výkon, prostředek relaxace nebo na sociální aspekt, nepohybujeme-li se v přírodě sami. Pobyt v přírodě a jistě právem, v mnoha lidech vyvolává vědomí úcty, hluboké pokory a vědomí přesahu přírody, vždyť ten „náš“ strom, les, louka, tu budou i když tu nebudeme my. Je zajímavé, že mnoho lidí chodí do přírody přímo s cílem zažít duchovní, spirituální zážitek a tady nemyslím jen na jogíny, budhisty…… Po tomtéž touží a totéž hledá i mnohý „zarytý“ ateista. Celá řada lidí je fascinována přírodními zákony a zákonitostmi, které na nás venku dýchají na každém kroku. A právě řád přírody je pro mnohé lidi už sám o sobě spirituálním prožitkem. Přesah existence přírody, její souhra a schopnost obnovy, dává mnoha lidem naději. Třeba naději v to, že stojí za to bojovat s nepříznivým zdravotním stavem, upravit životní styl, znovu se vzchopit pro nový začátek apod.

Lidská inteligence, ale také náš emoční život, cit pro harmonii, schopnost vnímat krásu, to vše nám může postupně odhalovat Tvůrce toho všeho. V přírodě jsme, řečeno po myslivecku, na „čerstvé, ještě teplé stopě“ Boha. Boha osobního, nekonečně dobrého, moudrého, mocného a věčného, Boha, který svět přesahuje a současně je ve svém stvoření až velmi intimně přítomen. I sám Ježíš nás naučil vidět ruku Boha v kráse polních květů, ve zpěvu ptáků, v hvězdné noci, poli připraveném ke žni, ve tvářích dětí a v potřebách druhých lidí.

„Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ Nový zákon, Římanům 1/19,20

Josef Cepl

2020-05-04


Církev ve světě, svět v církvi…

Význam slova „svět“ může být přerůzný. V této úvaze mám na mysli sociologickou definici světa jako „svět života,“ či „žitý svět.“ Tedy svět, ve kterém jako lidé žijeme svůj život i život žitý společně nebo spolu. Už nějaký čas jsme svědky úžasné spolupráce lidí, touhy pomoci. Proč v tom nepokračovat dále? Jaká je role církve v takovém světě i v době „koronavirové“ a zvláště po ní? I Ježíš pracoval ve svých kázáních a různých promluvách s pojmem „svět.“ Než ho po svém vzkříšení opustil, sdělil velkou výzvu, která platí dodnes a bude platit do doby, než se Ježíš na Zem opět vrátí, jak slíbil: “A řekl jim: “Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ Marek 16/15 Chce-li církev tak činit a určitě by měla, pak nás tato Ježíšova slova zavazují, abychom vstupovali do hovoru s lidmi, s kterými se stýkáme, věnovali jim svůj čas a společně s nimi hledali odpovědi na otázky, které dnešní doba nese jako aktuální a možná akutní. Např. koronavirus a vědomí, že nejsme všemocní, problém opakujícího se sucha atd.

Jako křesťané bychom měli být ochotni nejen mluvit, ale i spolupracovat na projektech, které uvedené problémy řeší, vždyť se týkají všech, tedy světa. Ona spolupráce může být v rámci našich možností v naprostých maličkostech, vlastním příkladu třeba ohledně efektivního hospodaření s vodou nebo alespoň v morální, či finanční podpoře aktivit, které nám dávají smysl. Pak dokážeme nalézt společné cíle, vzájemně si naslouchat a učit se jeden od druhého. Pokud k navázání takovýchto vztahů mezi lidmi nedojde a nebudou se pěstovat, nelze si představit, jak se církvi podaří přinášet světu radostnou zvěst o naději, kterou obsahuje výše zmíněné evangelium. Křesťan se vyznačuje právě tím, že navazuje kontakt s jinak smýšlejícími a jinak věřícími, s těmi, kdo kladou otázky a hledají.

Jedinečným učitelem v tomto otevírání se světu je Ježíš – v jeho době to byli tzv. pohané a římští vojáci, s kterými rozmlouval. Ocenil víru pohanského setníka. Jevila se mu dokonce větší než víra vlastního národa. Žasl nad pohanskou ženou, která víc než celé jeho okolí od něho očekávala uzdravení. Ježíš vedl důležité rozhovory s radními, členy vlády, tedy velerady. Ne náhodou jsou důležitými svědky Ježíšova působení lotr po pravici a římský setník pod křížem. Oba vložili v Ježíše svou naději. Tento způsob přemýšlení byl pro Ježíše programem, který pak ve světě odvážně a s velkým nasazením šířil apoštol Pavel. Za rozšíření církve vděčíme odvaze tehdejších apoštolů, prvních křesťanů, vedených Ježíšovým duchem a stejnou odvahu potřebujeme i dnes: při potížích se nevzdávat, ale jít dál a se všemi setrvávat v rozhovoru. Církev se nestane přitažlivou tím, že se bude přizpůsobovat a že její nabídky budou vlažné, nejisté, neurčité, málo konkrétní, nepotřebné. Církev má nést pomoc pro život, jako radostnou zvěst, která chce přinášet Ježíše. Nechme projevovat Ježíše ve vzájemném dialogu se světem, nasloucháním, spoluprací.

Josef Cepl

2020-04-27


Pokora a střídmost člověku sluší

Bible nám představuje Boha nejen jako všemohoucího, vševědoucího i jako toho, kdo umí mít rád a má rád člověka, ale také jako Boha, který prožívá trápení, bolest, lítost. To vše při pohledu na to, jak žije jím stvořený člověk, nerespektující Bohem dané hranice a pravidla pro život. I tímto směrem přemýšlení nás vede současná doba. Následující řádky nejsou kritikou lidí, ani laciným odsuzováním, ani paušalizováním, tedy „házením všech do jednoho pytle.“ Chci jen vést k přemýšlení, pro které nám současná pandemická situace dává nejen podněty, ale snad i časový prostor. Život ohrožující nemoc Covid-19 má samozřejmě své příčiny, jako vše. Mnohé z nich neznáme, některé ano.

Představa, že můžeme mít a dělat vše, co se nám zlíbí, se u části obyvatel planety opakuje. Touha mít stále více a mít se stále lépe vede nutně nejen k propastným sociálním rozdílům mezi lidmi, ale také k drancování přírody, stejně tak jako k neomezenému cestování za obchodem, za investicemi, v neposlední řadě za zábavou. Koncentrace velkého počtu lidí ve velkých aglomeracích, ale i, byť na krátkou dobu, v různých zábavných destinacích způsobuje náchylnost k epidemiím. To už tu také bylo. Nový je postoj naprostého nerespektování pravidla, že přírodní bohatství je možné využívat jen tak, aby v přírodě zůstala zachována rovnováha. Naše nestřídmost nás nutí pronikat i do nejodlehlejších míst planety a tam se mimo jiné setkáváme s viry, které nás posléze ohrožují a které se i přes vyspělost medicíny obtížně léčí, za to se rychle šíří. Nakazit se od zvířat také není ničím novým, jen bych chtěl v této souvislosti připomenout cenné rady již Starého zákona ohledně konzumace živočichů, tzv. vhodných k užívání člověkem. Mezi ně rozhodně nepatří netopýři, či luskouni, z kterých pravděpodobně současná nákaza pochází, respektive jsou přenašeči koronavirů, kterých se tolik bojíme zejména pro jejich „nevyzpytatelnost.“

Toto a mnohé jiné by nás mělo vést k přemýšlení nad osvědčenými principy pro životní styl, které jsou již několik tisíciletí popsány v dostupné Bibli, kterou máme „někde“ v knihovně. Také ke skromnosti, střídmosti a k respektu vůči přírodě, která má stejného původce jako my. Přeji tedy poučné čtení!

Josef Cepl

2020-04-20


Odpuštění 

Je po velikonočních svátcích, které nesou osvobozující poselství o odpuštění. Ježíš z kříže prosí svého Otce o odpuštění těm, kteří mu spílali jak rozumu zbavení, prosí Boha za odpuštění těm, kdo ho nechali popravit i těm, kdo exekuci vykonávali. My o odpuštění rádi hovoříme, o odpuštění rádi žádáme, ale většinou je to tak, že odpouštíme za určitých podmínek. A právě v tom je kámen úrazu.

Umíme opravdu druhému odpustit? Odpuštění je mimořádně důležité v manželském, rodičovském, sourozeneckém i třeba v sousedském vztahu. Ale ano, jistěže umíme odpustit, to je přece jasné. S tímto tématem jsme obvykle rychle „hotoví“ už od svého dětství. Podle mnohých lidí má odpuštění následující pravidla. „Především mi ten, kdo mi něco dluží, musí svůj dluh zaplatit, a ten, kdo mi v něčem ublížil, musí za mnou přijít, uznat svoji chybu a sám od sebe mě hezky, ne jen tak ledabyle, poprosit o odpuštění.“ Potom mu můžu, pokud uznám, i odpustit… Někdo uvažuje i takto: „člověk by odpuštěním napáchal víc škody než užitku; ten, kdo mi ublížil, se totiž musí naučit, že takto se nejedná, musí si taky sám zkusit, jaké je to, co mi způsobil a tak se poučit. Důležitá je taky spravedlnost: pokud by člověk nějakému darebákovi všechno odpustil, dopustil by se vlastně nespravedlnosti vůči všem slušným lidem, kteří se jako ten darebák nezachovali.“

Jak to tedy s odpuštěním je? Žádná pravidla, žádné podmínky: skutečně křesťanské odpuštění je bez pravidel a bez podmínek. Skutečné křesťanské odpuštění se nebojí utrpět škodu, netrvá na vyrovnání, nebojí se, že ten druhý se ještě nenapravil. Odpouštíme, ne abychom něco napravovali – odpouštíme z lásky k bližnímu – a bližní je každý. Odpouštíme kvůli Bohu, který sesílá svůj životodárný déšť na dobré i na zlé, odpouštíme kvůli Ježíši Kristu, který umřel na kříži za hříšníky, odpouštíme i sami kvůli sobě, abychom se očistili od hořkosti a od nenávisti, odpouštíme, i když víme, že ten druhý si to naprosto nezaslouží. Vždyť stejně jedná i Pán Bůh s každým z nás.

Josef Cepl

2020-04-14


Velikonoce, svátky smrti, ale i života a velké naděje

Když se řekne Velikonoce, většině lidí se zřejmě vybaví pomlázka, vajíčka a volný pátek i pondělí. Proč název Velikonoce, tedy velká noc, jsem psal v předchozích zamyšleních. O několik set let později od události osvobození Izraelců z Egypta, ve kterém byli otroky, byl v Jeruzalémě na Velikonoční svátky ukřižován jakýsi Žid jménem Ježíš. Před svou smrtí zhruba 3 roky učil své současníky, že existuje nejen otroctví doslovné, ale i otroctví, kdy člověk dělá věci, které nechce a ze kterých si nemůže pomoci. Zároveň učil, že zná cestu k tomu, jak poznat Boha osobně. Když se ho ptali, jak lze Boha poznat, odpovídal, že on sám je cestou k Bohu. Také opakovaně hovořil o tom, že kdo v něj uvěří, získá věčný život. Téměř revoluční slova, odvážné učení, že? Zkusme si představit, že by s tím samým učením někdo vystoupil na náměstí našeho města. Jak bychom reagovali? Co bychom si o slovech takového učitele pomysleli? Koho bychom na takového člověka zavolali? Za své učení, za svá slova byl Ježíš právě o Velikonocích ukřižován. Co ale jeho současníky doslova šokovalo, bylo, že po třech dnech vstal z mrtvých. Ježíš se s lidmi znovu setkával a učil je, jako před svou smrtí.

Mnozí tvrdí, že se jedná o legendu, jenže prázdný hrob tehdy nezpochybňovala ani Ježíšova opozice, všichni se mohli přesvědčit, že v hrobě není. Navíc se opakovaně ukázalo, že to, co o sobě Ježíš tvrdil, byla pravda – tedy že je Boží Syn a že dokonce má moc i nad smrtí. Velikonoce tedy pro křesťany znamenají připomenutí Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání. Velikonoce, ač je jejich svátek kalendářně pohyblivý, vychází vždy na jaro, a proto někdy velikonočním svátkům říkáme „svátky jara“. Možná, že někteří lidé cítí při návratu jara nový závan života.

Velikonoční poselství ukazuje, že existuje ještě jiná dimenze života, než tento život časný. Ukazuje nám, že kdesi hluboko v nás nosíme touhu po dokonalosti, kráse, lásce, porozumění, hodnotě a dalších úžasných vlastnostech. Problém ale je, že vždy narážíme nikoli hlavně na druhé lidi, ale – i když si to neradi přiznáváme, sami na sebe. Na svoje sobectví, pohodlnost, někdy pocity viny atd. Tyto a další vlastnosti nám brání, abychom dosáhli tužeb, které jsem zmínil. Občas se jich sice dotýkáme a zakoušíme je, ale pak jako by se rozplynuly. A právě v tom tkví základní lidský problém, o kterém Ježíš mluvil jako o „otročení hříchu“. Převedeno do řeči svátků jara, na jednu stranu cítíme probouzející se život, toužíme milovat, být milováni, ale pak se stane, že nám to zase někde ujede. A toto nás odděluje nejen od lidí, ale i od Boha. Dobrá zpráva, která shrnuje velikonoční poselství je, že existuje řešení. Tak jako kdysi o Velké noci vyšli Izraelci do svobody, můžeme vnitřní svobodu zakusit my. Jak? Skrze odpuštění, které dává Ježíš všem, kdo o to stojí a skrze víru v něj a jeho učení. Prostřednictvím toho, že tuto víru žijeme. A to je možné jak v dobách klidu, hojnosti a bezpečí, tak i v době „koronavirové.“

Velikonoce jako svátky probouzejícího se života, ukazují na Boha jako na dárce života, kterému není nikdo lhostejný. Ani ty, ne!

Josef Cepl

2020-04-07


Velikonoční pozvání ke svobodě

Naposledy jsme uvažovali o Bohu, který je schopen pomoci ze situace jakéhokoliv typu pevného sevření. Izraelce Hospodin osvobodil z otrockého područí starověkého Egypta. Velikonočním (zde mají křesťanské Velikonoce svůj původ) odchodem z Egypta ovšem svoboda pro Židy teprve začala a zdaleka nebyla jistou a trvalou hodnotou. Izraelci museli putovat čtyřicet let po poušti, aby svobodu přijali jako svou niternou a duchovní zkušenost i životní postoj. Vnější osvobození je relativně snadná věc, ale stát se svobodným člověkem je velmi těžké. Být svobodnými, když budeme žít nepříznivé důsledky koronavirové pandemie první měsíce a možná roky po jejím aktivním odeznění, to nebude lehké. Pro mnohé lidi to bude situace pouště. V čem nám může velikonoční příběh pomoci nebo také třeba nastavit zrcadlo?

Prožívat sváteční lidové zvyky, byť v současné době velmi omezeně a užít si volné dny a jarní sluníčko, to nestačí. V příběhu Velikonoc je přítomna zástupná smrt za druhé, uložení Ježíše do hrobu. Naděje, lepší perspektiva a vyjádřeno biblicky – záchrana, není zadarmo. Z toho, jak s tímto příběhem letos naložíme může plynout, že sice umíme barvit vajíčka a možná i někdy přijít do kostela, ale jinak zůstáváme stejnými ve svých postojích, materialisticky orientovaných hodnotách, bez obecně přijatelné společenské vize a proto bez naděje a víry. Nebo a v tom je naděje, že ty současné obavy a mnohdy pocit zmaru jsou oním nutným sestupem na dno, které potřebujeme, abychom pak mohli vystoupit do skutečné osobní, společenské a duchovní svobody? Vnější svoboda tady je, můžeme svobodně volit, podnikat, studovat, říkat a dělat, co nás napadne. Ale přijde také svoboda vnitřní, duchovní volnost, láska, odpuštění, bratrství, odvaha, pomoc, solidarita, víra, naděje? Právě v této době se ukazuje, že ano, že jsme na dobré cestě. V současnosti procházíme koronavirovou krizí, hořkou realitou. Myslím, že výsledek této krize není předem daný, ale volba je na nás, zda se posuneme směrem k vnitřní svobodě, k přijetí naděje velikonočního nedělního rána, k přijetí bohatosti života proto, že Ježíš hrob opustil, že byl vzkříšen.

Josef Cepl

2020-04-03


Starší zamyšlení: 

Zamyšlení – 03_2020